Zajatecký tábor

1914–1918

Žánrová pohlednice s vyobrazením transportu ruských válečných zajatců

Po vypuknutí první světové války začaly do Milovic proudit transporty s válečnými zajatci, pro které byly na území cvičiště zřízeny tři barákové tábory. V průběhu konfliktu zde bylo internováno až 48.000 vojáků a civilistů. Nejpočetnější skupinou byli Italové, pak následovali Rusové, Srbové a ostatní národnosti. Hlavní tábor se nacházel východně od Benátecké Vrutice. Tvořilo ho 103 dřevěných baráků, ve kterých nechyběla odvšivovací stanice, márnice či pravoslavná modlitebna. Celý tábor byl obehnán trojitým plotem z ostnatého drátu, před nímž stály strážní věže. Správu zajateckého tábora vedli generál Steiner, plukovník Keil a plukovník Haelberth.

„Řady dlouhých dřevěných baráku byly pobity černou lepenkou. Vznikla tak velká černá ves plná tajemného smutku.“ (Kronika Benátecké Vrutice)

Životní podmínky zajatců byly otřesné. Hromadně umírali na nakažlivé choroby, vyčerpáním a z nedostatku potravin. Pod přísným dohledem maďarských vojáků museli pracovat na polích, stavět silnice a podíleli se na regulaci Labe. Silnice z Lipníku do Jiřic dodnes nese název Ruská cesta. Lépe se měli zajatci, kteří pracovali u místních sedláků nebo v různých dílnách.

Když se do Milovic dostavila komise mezinárodního Červeného kříže, její vedoucí se dotazoval na příčinu vysoké úmrtnosti zajatců. Táborový lékař údajně odpověděl: „Bylo vynalezeno mnoho léků proti různým nemocem, ale proti hladu není léku.“

Život zajatců se točil kolem jídla. Denní příděly se neustále zmenšovaly. Na sklonku války dostávali k snídani pouze čaj z 2 g ostružinového listí, a pokud měli štěstí, i 15 g cukru. K obědu byla vařená cukrová nebo krmná řepa. K večeři řídká polévka z luštěnin. Jídelníček občas zpestřila páchnoucí sušená treska nebo vývar z koňského masa. Italům z tábora III. se vedlo ještě hůře. Není se co divit, že se často snažili tajit smrt kamarádů, aby si mohli rozdělit jejich příděly.

Po vstupu Itálie do války nastal příliv nových zajatců, západně od Milovic byl vybudován Tábor III. se 46 baráky.

Hlad donutil zajatce k vynalézavosti. Přehrabávali smetiště a z nalezeného materiálu zhotovovali různé věci, jež směňovali s civilním obyvatelstvem za jídlo. Z kousků prostěradla soukali nitě, ze slámy pletli košíky, ze dřeva vyřezávali různé hračky, tabatěrky a mnoho jiných věcí. Vše se dělo tajně. Civilní obyvatelé měli přísně zakázané cokoliv zajatcům dávat, aby je neotrávili. Přilepšit zajatým vojáků se snažili i rodiče a příbuzní, kteří jim posílali balíčky s jídlem. Táborová správa je však většinou nevydávala.

Hlavní zajatecký tábor u Benátecké Vrutice, který místní nazývali prostě „lágr“.

Víte, že…? Manželkou plukovníka Adolfa Halbaertha byla spisovatelka Gabriela Preissová (1862–1946), autorka povídek Její pastorkyně a Gazdina roba. Na její naléhání se snažil zlepšit životní podmínky zajatců, za trest byl přeložen do Šamorína