Před 58 lety v noci z 20. na 21. srpna 1968 začala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Předehrou k invazi do Československa se stalo velitelsko-štábní cvičení Varšavské smlouvy s názvem „Šumava“. Jeho část proběhla na našem území ve dnech 20.–30. června 1968, v době, kdy vrcholila krize mezi ČSSR a ostatními socialistickými státy. Sovětské vedení se obávalo, že v důsledku reformní politiky KSČ ztratí Československo ze své sféry vlivu.

Během jednání s nejvyššími představiteli ČSSR se Sověti paralelně připravovali na případnou vojenskou intervenci. Pod zástěrkou cvičení „Šumava“ zmapovali důležitou infrastrukturu, dislokaci a stav útvarů Československé lidové armády. Ředitelství cvičení bylo umístěno do Vojenského výcvikového prostoru (VVP) Milovice-Mladá, kde se nacházela domovská posádka 13. tankové divize ČSLA. Letiště Boží Dar bylo základnou Výcvikového střediska letectva a dislokován zde byl 47. průzkumný letecký pluk.

V rámci cvičení „Šumava“ bylo na československé území povoláno 18 000 mužů „spřátelených armád“. Jejich přítomnost měla před mimořádným XIV. sjezdem KSČ zastrašit „reformní síly“. Ani po skončení vojenského cvičení se sovětské jednotky neměly k odchodu a pod různými záminkami setrvávaly v Československu až do 3. srpna 1968.

Konečné rozhodnutí o vojenském řešení pražského jara padlo na schůzi politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) dne 17. srpna 1968. Následující den ho potvrdili také představitelé Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR), Bulharské lidové republiky (BLR) a Německé demokratické republiky (NDR), jejichž armády se měly chystané intervence zúčastnit.

Vrchním velitelem celé operace byl jmenován armádní generál Ivan Grigorjevič Pavlovskij. Na rozkaz k překročení hranic ČSSR čekalo 30 divizí, z toho 20 v první invazní vlně.

Dne 20. srpna 1968 mezi 22.00 a 23.00 hodinou se v radiostanicích intervenčních jednotek ozvalo heslo „Vltava–666“ nebo „Bouře“. Operace „Dunaj“ byla spuštěna.

Invaze 21. srpna 1968 v Milovicích

Na první hodiny invaze vzpomínal tehdejší zástupce velitele 47. průzkumného leteckého pluku a zástupce velitele letiště Boží Dar, podplukovník Ing. Josef Křena:

„Úterý 20. srpna byl krásný letní den, ve 20.00 večer jsme zahájili noční létání. Nejprve jsem absolvoval tři lety jako instruktor a nakonec jsem si naplánoval sólo let ve výšce 5 km. Těsně po půlnoci jsem někde nad Táborem zaslechl výzvu: Zákaz létání, všechny letouny ihned přistát! Po návratu jsem dostal od velitele 10. letecké armády zprávu: Zákaz všech vzletů! V Praze-Ruzyni a v Brně-Tuřanech přistávají sovětské letouny. Přísný rozkaz nepoužívat zbraně, ale aktivní pomoc také neposkytujte… Oznámil jsem znění rozkazu hlavním funkcionářům útvaru. V tu chvíli jsme ještě věřili, že se vše vysvětlí. V 1.35 jsme uslyšeli nad letištěm hluk leteckých motorů burácejících směrem na Prahu. Bezpečně jsme poznali transportní An-12, dopravní Il-18 a jejich ochranu – stíhačky MiG-21. V lokátorech jsme pak sledovali celý letecký most. Byli jsme zmatení a měli slzy v očích. Vždyť nás okupují naši spojenci! Ve 2.40 začalo nad naším prostorem marně kroužit několik sovětských letounů. Přistát však nemohly, osvětlení dráhy a ostatní naváděcí zařízení jsme vypnuli.“

Velitel 13. tankové divize, podplukovník Ing. Josef Mašek, se o probíhající invazi dozvěděl 21. srpna v 0.15, když mu do bytu zavolal generál Ing. Stanislav Petržila s pokyny, aby cizím vojskům vyšel vstříc. Mezitím na Milovice postupovaly pozemní jednotky ze severu přes Harrachov a Mladou Boleslav. První sovětská vozidla projela zadní branou posádky ve 4.00, ale ihned se obrátila. Ve 4.35 přijel od Benátecké Vrutice sovětský tankový prapor pod vedením zástupce velitele 20. tankové divize, který nechal svými vozidly zablokovat všechny výjezdy z kasáren a letiště.

Podle tehdejšího instruktora tankové přípravy, kapitána Zdeňka Řepky, byla posádka v Mladé před invazí záměrně oslabena:

„Právě na 21. srpen byla u 13. tankové divize naplánována ukázka výcviku vojáků základní služby pro důstojníky Varšavské smlouvy. Školní tankový prapor, v němž jsem působil, byl u čelákovického mostu, kde měl demonstrovat jízdu tanků pod vodou. 15. tankový pluk byl před invazí odvelen na ostré střelby do výcvikového prostoru Doupov a 103. tankový pluk byl soustředěn na cvičišti Balonka, kde prováděl nácvik střelby.“

Asi v 5.45 se na velitelství 13. tankové divize „Československo-sovětského přátelství“ dostavil zástupce sovětského velení a důrazně požadoval vystěhování celé posádky a shromáždění všech zbraní na jednom místě. Vzápětí se dostal do ostré hádky s podplukovníkem Ing. Josefem Maškem. Konflikt se podařilo vyřešit až po zásahu náčelníka Generálního štábu ČSLA Karla Rusova, kterému se podařilo zkontaktovat ministra obrany SSSR Andreje Antonoviče Grečka. Bylo dohodnuto urychlené vyklizení II. tábora, jenž byl následující den předán Sovětům.

Mezitím došlo k obsazení letiště Boží Dar pozemními jednotkami, načež zde přistálo 50–60 sovětských letadel. Velení letiště převzal podplukovník Dušankovskij. Sovětští vojáci se utábořili na stejných pozicích, kde byli dislokováni již během cvičení „Šumava“. V oblasti Milovic se od srpna do října 1968 navíc nacházely i jednotky Polské lidové armády.

Dne 24. srpna 1968 se do VVP Mladá přemístil z polské Legnice celý štáb „Operace Dunaj“.

Odpor proti okupaci v Milovicích

Přes radikální nálady mezi československými vojáky v Mladé a na Božím Daru nedošlo v oblasti k žádnému násilnému incidentu. Jejich protesty se projevovaly spíše symbolickými formami: blokováním potravin a služeb, rozbíjením předávaných objektů, přeřezáváním komunikačních linek či požadavky na zrušení čestného názvu 13. tankové divize. Část důstojníků byla také striktně proti okupaci, ale našli se i tací, kteří od počátku začali interventům aktivně pomáhat.

Milovičtí občané prožívali 21. srpen stejně jako obyvatelé zbytku republiky. Vyjadřovali nesouhlas s vojenskou intervencí četnými nápisy nebo zamalováváním informačních tabulí. Rada místního národního výboru vydala prohlášení s požadavkem okamžitého odchodu intervenčních vojsk. Z rezoluce se stala podpisová akce, kterou MNV odeslal sovětskému velvyslanectví v Praze. Již 22. srpna odjela delegace milovických žen se stejným požadavkem přímo na letiště Boží Dar. Asi nejviditelnějším symbolem odporu se stalo poškození pomníku „Vítání sovětského vojáka“ před základní školou a snesení pěticípé hvězdy ze školní budovy.

Podle pozdějších poznatků Vojenské kontrarozvědky vojáci ČSLA rušili spojení mezi sovětským řídícím letového provozu a letouny naváděnými na přistání. Vstupovali do radioprovozu, vyzývali sovětské piloty k návratu, uráželi je a dokonce vydávali pokyny k opakování kruhu kolem letiště. Mimořádně aktivně si počínal inženýr 2. praporu radiotechnického zabezpečení, který údajně mohl zavinit katastrofu jednoho ze sovětských transportních letounů.

Srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy a jejich působení v Československu si do konce roku 1968 vyžádaly životy 137 civilistů a zhruba 500 jich bylo těžce zraněno. Přibližně 100 000 československých občanů emigrovalo. Na straně intervenčních vojsk zahynulo asi 110 vojáků.